„Milam,“ ozve se písknutí z úst dívky.
Všichni strnou, Wung se otočí, přijde k dívce blíž a čínsky se jí zeptá: „Jakže?“
„Milam,“ opakuje dívka a sjede ho pohledem, který říká, že celý slavný Wung je nejen blbec, ale ještě ke všemu hluchý blbec.
Všichni se spontánně rozesmějí. Vitas s Avielem se také smějí reakci dívky, ale ve skutečnosti nevědí, čemu se smějí.
Knihovník Akhum se snaží situaci ukonejšit: „No počkejte, víme konečně, jak se jmenuje…“
„Jo, už to víme, tak by náš sen měl odejít za svým osudem,“ trvá na svém Lao Pu-wej.
„Pokud sem přišla,“ ozve se strohý, silný hlas lamy, „tak je to vůle bohů. MO mi jasně ukázalo cestu. Pokud je zde,“ lama pomalu ukazuje prstem na dívku, „tak tu i zůstane a nikdo z nás ji nebude posílat pryč. Naopak – musíme se o ni postarat a vychovat ji. Lao!“ směruje lama tok svých za léta nashromážděných pocitů na nebohého Pu-weje. „Kolik let už tu jsi? Místo abys za ty roky pochopil marnost veškerého pachtění za svým osobním prospěchem a nenechal se podmanit zhoubnou žádostivostí a klamem, tak v prchavém okamžiku náhodné zkoušky popřeš samsáru – kolo života, na které se sám odkazuješ. Chceš chránit plášť, kus nějakého hadru, místo abys chránil to, co ten plášť přikrývá. Přemýšlej o sobě.“
„Milam? Takže sen? Ty seš holka náš sen, jo?“ směje se Wung. Až teď pochopili naši jindžové, že slovo milam (psáno: rmi-lam) znamená v tibetštině sen. „No to abys nebyla náš ‚zlý‘ sen,“ pokračuje ironicky se smíchem a jde si sednout. „To by bylo s náma moc špatný…“